„Cesta k domácímu porodu aneb jak se porod stává součástí každodenního rodinného života“. Úryvky z diplomové práce.



Nedávno jsem projížděla server theses.cz, na kterém jsou uloženy vysokoškolské kvalifikační práce. Zajímám se o vše spojené s těhotenstvím, porody, kojením, výchovou dětí a psychoterapií, a tak jsem hledala, jestli bych zde neobjevila něco zajímavého. Z kvalitnějších prací, které jsem našla, mne opravdu zaujala jedna s názvem Cesta k domácímu porodu aneb jak se porod stává součástí každodenního rodinného života od Mgr. Bc. Šárky Hlaváčové (dostupná zde). Práce byla obhájena.

Autorka se ve svém textu věnuje historii porodnictví a současným dvěma naprosto odlišným přístupům k porodu – porod jako a priori nebezpečný jev, do kterého je vzhledem k jeho nepředvídatelnosti nutno zasahovat (lékařsky vedený porod) a porod jako přirozený proces, který je za splnění určitých podmínek bezpečnou a krásnou událostí (přirozený porod zaměřený na ženu). Autorka prováděla rozhovory s pěti ženami, které se rozhodly porodit doma. Za zmínění určitě stojí vysledování transgeneračního přenosu porodního zážitku. Ženy porodily podobně či stejně tak, jak se samy narodily – většinou však šlo o traumatický porod v nemocnici. Všechny jejich porody doma pro ně ale byly silným a krásným zážitkem. Co je také zajímavé – autorka chtěla původně psát práci o tom, jak si ženy rodící doma zajišťují bezpečnost porodu, avšak během práce na svém textu přišla na to, že se sama na porod dívá pouze z jednoho pohledu, a to jako na nebezpečný proces. Změnila tedy svůj záměr a napsala diplomovou práci, které má přispět k debatě o domácích porodech „z druhé strany“. Text může pomoci pochopit opravdové důvody žen k rozhodnutí porodit doma.

V následujícím textu přináším citace z výše uvedené diplomové práce. Jde o úryvky, které mne nejvíce zaujaly. Nadpisy k odstavcům jsou mé soukromé shrnutí obsahu vybraného textu. Za úryvkem najdete v závorce stranu, na které můžete danou pasáž najít. Prosím, pokud i vám bude připadat nějaká informace zajímavá, pošlete ji s řádnou citací dál.

Tímto srdečně děkuji paní Šárce Hlaváčové, autorce této diplomové práce.


Můžete si přečíst o:

· O tom, jak byl porod ženám vzat, proč se (muži) porodníci bojí přirozenosti porodů a o poloze vleže
· Rozdílné postavení ženy při porodu v porodnici a doma. Pokud jde o důležitější rozhodnutí ohledně porodu, žena je vždy v porodnici v podřízené roli
· Současné změny v porodnicích nemění nastavení lékařského pojetí vedení porodu.
· Jak je v porodnicích pohlíženo na ženy, které chtějí rodit přirozeně, ať už v porodnici nebo doma. Fundamentální rozdíl mezi porodem doma a v porodnici a přípravou na něj.
· Psychosociální pomoc při porodu může pomoci stejně (či lépe) jako medicínské intervence
· Srovnání medicínského modelu péče a modelu zaměřeného na ženy
· Jak jsou porodníci vzděláváni. Porod je především riziko.
· Jiná povaha přípravy na domácí porod a porod v porodnici.
· proměně cíle této práce v závislosti na získaných informacích autorkou. O vnitřním přerodu žen, které se rozhodnou porodit doma.
· Výpovědi dotazovaných žen. Zážitky a názory, které je přivedly k porodu doma.
· Matky přenášejí svou zkušenost s porodem na své dcery. A dcery tuto zkušenost mohou prožít nebo ji vědomě změnit. O moci psychiky při porodu. Lékařská psychologie a její nedostatečná znalost nemocničním personálem.
· Porodní asistentky pracující v porodnicích jsou vlastně zdravotní sestry (hierarchicky pod lékaři) a jejich úloha a péče (a často i schopnosti – moje pozn.) jsou jiné než u soukromých porodních asistentek.
· Tip na knihu



Jak byl porod ženám vzat, proč se (muži) porodníci bojí přirozenosti porodů a o poloze vleže.
„Zrození porodnice je spojováno s procesy maskulinizace a patologizace, které rovněž znamenaly podstatný zásah do privátního života a průběhu porodu. Pojem maskulinizace vyjadřuje přesvědčení, že těhotenství a porod jakožto děje, které jsou pro ženu z jejího hlediska normální a přirozené, se z mužského lékařského pohledu jevily jako stavy potenciálně patologické a rizikové. Ženské tělo a děje spjaté s reprodukcí jsou patologizovány. Kvůli potenciálním komplikacím je o porodu uvažováno jako o nemoci a vhodné místo k porodu je proto porodnice. Těhotná a rodící žena se stává pacientkou. Tím se však pohled na děj porodu poněkud zjednodušuje a zjednodušuje se i přístup k rodičce. Narození dítěte, které se dosud odehrávalo ve sféře normálního chodu rodinného života, pod kontrolou rodičky doprovázené porodní bábou, s podporou úzké ženské komunity spojené vzájemnou solidaritou, se přesouvá do oblasti nemocnice. Znamenalo to, že se rodička vyčleňuje ze svého každodenního prostředí, ztrácí kontakt se svými blízkými a přesunuje se do prostředí cizího, medicínského, které je vytvářeno výhradně muži. Zde je jí dána role pacientky přijímající péči a ztrácí kontrolu nad průběhem porodu (Tinková 2010). Projevy maskulinizace a patologizace lze spatřit například v preferenci horizontální polohy u porodu, která se užívá v západní společnosti přibližně dvě stě let. Uvádí se, že odklon od poloh vzpřímených (dřep, klek, sed) byl způsoben tím, že muži-porodníci byli zváni k porodům jen v patologických případech, obvykle ve chvíli, kdy už byl ohrožen život ženy a dítěte. Mužská praxe v oblasti porodnictví byla již od počátku vymezena na patologii, nenormálnost, nepřirozenost. Lékař byl v roli operatéra, který přicházel tehdy, když už porodní bába vyčerpala své možnosti pomoci ženě. Horizontální poloha v takové kritické situaci usnadňovala přístup lékaře k rodičce. Porodník lékař byl tedy v představách spojován jednak s komplikovaným porodem a s násilným zásahem, jednak s polohou, která byla v čase intervence pro jeho práci výhodná, a proto obvyklá. Horizontální poloha se stala součástí lékařské koncepce asistence u porodu, která začala převažovat v celé Evropě (Vránová 2007).“ (s. 10)

(Moje pozn.: o nevýhodách a nebezpečí polohy vleže viz dokument Světové zdravotnické organizace „Péče v průběhu normálního porodu“, dostupný zde: http://www.duly.eu/?page_id=13 a krom dalších zdrojů i zde: http://www.prirozeny-porod.eu/?s=poloha+vle%C5%BEe&submit=Hledat)


Rozdílné postavení ženy při porodu v porodnici a doma. Pokud jde o důležitější rozhodnutí ohledně porodu, žena je vždy v porodnici v podřízené roli.
„V prostředí porodnice převažuje medicínské autoritativní vědění. Autoritativní vědění opírající se o intuici a vztahovou propojenost je v podřízeném postavení a je akceptováno jen v případě, kdy dojde ke stejným závěrům ohledně péče o ženu a zásahu do porodu. Jakmile lékaři a sestry v nemocnici definují situaci jinak (například porod už trvá dlouho, je třeba jej urychlit), názor ženy, která může situaci podle signálů svého těla a intuici vnímat odlišně, se nebere v úvahu. Kdežto v domácím prostředí je to přesně naopak. Zde je autoritativním věděním intuice rodičky a asistentky a společně se v případě potřeby rozhodne, zda je třeba využít lékařského zásahu. V obou případech má rodící žena zcela odlišnou roli a zodpovědnost.“ (s. 18)


Současné změny v porodnicích nemění nastavení lékařského pojetí vedení porodu.
„Změny v porodnicích se jeví na jednu stranu jako přínosné a pro mnohé dostačující, ale podstatu medicínské ideologie nemění. Snaha o humanizaci porodnictví v realitě často znamená větší otevřenost profesionálů vůči některým dílčím přáním matek (vliv konzumerismu), především však změny v materiálním vybavení, které jsou na první pohled viditelné při prohlídkách porodních sálů. Z výzkumů vyplývá, že ženy tyto změny sice vnímají jako velmi příjemné, ale pro jejich dobrý prožitek porodu nepodstatné. Ukazuje se, že komfortní prostředí a pěkné pokoje nejsou zárukou, že k rodící ženě se bude asistující personál chovat respektujícím způsobem, že jí ponechá kontrolu nad porodním dějem, pokud to bude její přání. Kritika tedy nezpochybňuje existenci moderních technologií a přístrojů používaných v porodní péči, ale hlavně způsob, jakým se tyto technologie užívají. K dehumanizaci přispívá chování personálu tím, že například preferuje pohled na přístroj a ne na ženu, že nedá ženě včas dostatečné informace, neposkytuje potřebnou podporu, asistence probíhá více pohledem než dotekem. Takový přístup k rodičce i celková organizace birth settingu je v souladu s medicínským pojetím porodní asistence. Humanistický přístup k péči o rodící ženu znamená, že se žena nebude cítit izolovaná od druhých a asistující osoby se k ní budou chovat jako k subjektu nikoli jako k objektu (McKay 1991). Ženy vnímají, že změny nastaly v jednotlivostech, ať už jde o materiální vybavení nebo dílčí rozhodnutí (lze již například rodit do vody). V některých situacích, které však nelze předem odhadnout, se projeví odlišné autoritativní vědění, a žena už přestává mít možnost cokoli ve svém porodu ovlivnit. Situaci definuje lékař, vycházející z biomedicínské koncepce, a jeho definice je platná. Lékař rozhodne, jaká intervence je nutná, rodička se stává pacientem. Ženám, které rodí doma, vadí, že může nastat okamžik během porodu, kdy jejich vědění založené na znalosti vlastního těla a intuici bude považováno za podřadné, a rozhodne se s odkazem na platné medicínské vědění. Tuto situaci ony nechtějí riskovat. Na základě vlastní zkušenosti cítí, že by byly takovým zážitkem traumatizovány.“ (s. 19)


Jak je v porodnicích pohlíženo na ženy, které chtějí rodit přirozeně, ať už v porodnici nebo doma. Fundamentální rozdíl mezi porodem doma a v porodnici a přípravou na něj.
„V představách porodníků mohou být proto často spojovány s kategorií tzv. „přemoudřelých příroďaček“. Jsou to ženy, jejichž konzumní chování se projevuje v tom, že mají zájem o přirozený porod a píší si porodní plány s požadavky na personál a průběh porodu. Obvykle požadují minimum zásahů. Podle zkušeností lékařů i porodních asistentek pracujících v porodnicích vyplývá, že tyto ženy mají tak jasné představy o svém porodu, že velice často je samotný průběh porodu překvapí a nakonec rodí komplikovaně. „Příroďačky“ jsou dle slov asistentek zaskočeny bolestí a fyzickým prožitkem porodu, neboť své představy mají pouze vyčtené z knih. Navíc chtějí, aby vše proběhlo podle stanoveného plánu, snaží se porod kontrolovat rozumem a nenechávají věcem volný průběh (Hrešanová 2008). Pokud je zkušenost lékařů s přirozeným pojetím porodu taková, jak jsem ji popsala výše, a pokud lékaři i asistentky v porodnicích opakovaně zažili, že „příroďačky“ rodily těžce a lékařská intervence byla nezbytná, pak není překvapením, že ženy rodící doma jsou v povědomí lékařů především nezodpovědné a riskující „příroďačky“. Lze pak rozumět i tomu, proč je domácí porod v očích lékařů zbytečným hazardem se životem matky a dítěte. Domácí porody jsou však podle dostupné literatury něčím bytostně jiným, než snahou o návrat k přirozenému porodu bez lékařského zásahu podle sepsaného porodního plánu. Ženy, které rodí doma, se ve svém rozhodování vztahují k jinému hodnotovému rámci, jež není v souladu s převažujícím lékařským pojetím porodu. Hovoříme o něm jako o sociálním či na ženu zaměřeném modelu, který se vztahuje k intuici jako autoritativnímu vědění. Ženy, které se k domácímu porodu rozhodnou, obvykle úzce spolupracují se svou porodní asistentkou po celou dobu těhotenství nebo posledních několik měsíců před porodem. Připravit je třeba nejen některé věci na porod, které se při porodu v nemocnici nejsou nutné, ale seznámit se s průběhem porodu, se zkušenostmi jiných žen a asistentek, získat obrázek o tom, jaký porod může být (Goer 2002). Znamená to i zvážit možné komplikace, ke kterým může dojít, a být připravena na převoz do nemocnice. Tím má žena možnost přijmout odpovědnost za své rozhodnutí.“ (s.20)

(Moje pozn.: Otázkou je, zda se v porodnici vůbec dá porodit opravdu přirozeně ... Viz knihy porodníka Odenta nebo např. zde http://www.evalabusova.cz/cesty/I_1_medicinsky.php o nutném „vypnutí“ ženy při porodu, které je provázeno vyplavením hormonů potřebných pro přirozený porod.)


Psychosociální pomoc při porodu může pomoci stejně (či lépe) jako medicínské intervence.
„V průběhu každé fáze porodu může přijít okamžik, který žena začne prožívat intenzivněji, mohou se objevit pocity úzkosti a strachu pramenící z únavy, bolesti či jiných okolností a subjektivních důvodů. Zde záleží na odolnosti a připravenosti rodičky, na její schopnosti zvládnout tuto komplexní zátěžovou situaci. V takové vypjaté chvíli začíná vystupovat důležitost nejen bezpečnosti porodu, která je zajištěna lékařem a operačním sálem, ale především psychosociální opora v přítomnosti důvěryhodné osoby (partner, porodní asistentka, dula), která rodičku uklidní, povzbudí a vyvede ze stresu. Pokud taková osoba přítomna není, rodička se v případě, že nějakou podporu v prostředí porodnice potřebuje, může rozhodnout pro nabízenou podporu ve formě medicínské intervence.“ (s.30)


Srovnání medicínského modelu péče a modelu zaměřeného na ženy.


(s. 12)


Jak jsou porodníci vzděláváni. Porod je především riziko.
„Pro srovnání a získání vlastní zkušenosti s těmito dvěma modely jsem nahlédla do tří učebnic. Dvě jsou lékařské knihy, třetí je učebnicí pro porodní asistentky a vychází z modelu zaměřeného na ženu. Jazyk dvou lékařských knih na mě osobně působil velmi technicky. Je zajímavé, že v kapitolách o normálním fyziologicky probíhajícím porodu se vždy po popisu průběhu a instrukci, co má porodník dělat, dodává informace o tom, že pro vyloučení určitého rizika je nezbytně nutné udělat konkrétní vyšetření nebo zákrok. Porod je nebezpečný, což ostatně autoři explicitně uvádějí v úvodu. Dojem, který na mě obě porodnické učebnice udělaly, byl takový, že inherentní součástí porodu je riziko a komplikace v kterémkoli okamžiku. Samozřejmě, že v uvedených učebnicích jsou i samostatné kapitoly o patologii a komplikacích těhotenství a porodu a porodnických operacích. Ale právě ta přítomnost nebezpečí i u fyziologického, nepatologického porodu je působivá. Skutečnost, že neoddělitelnou součástí fyziologického porodu je riziko a komplikace mohou nastat nečekaně naprosto kdykoli, je implicitní součástí učebnicového textu. Studenti, budoucí lékaři a lékařky, kteří se s těmito učebnicemi setkávají, pak spolu s odbornými znalostmi a dovednostmi vstřebávají i pojetí porodu jako nebezpečného děje. A podle toho pak přistupují ve své praxi k rodícím ženám. Vždy se snaží především vyloučit riziko. Z těchto učebnic jsem se tedy dozvěděla, že lékařsky vedený porod je popsaný jako postup vedení porodu lege artis a že psychosociální aspekty porodu či interpersonální dovednosti součástí vzdělávání budoucích lékařů a porodníků nejsou. (Roztočil 2001, Čech, Hájek, Maršál, Srp 2006).“ (s.13)


Jiná povaha přípravy na domácí porod a porod v porodnici.
„Součástí zodpovědné a nerizikové volby domácího prostředí je období přípravy na porod, která nezahrnuje „jen“ běžné profylaktické předporodní kurzy, ale i vnitřní práci, proměnu postojů či jejich upevňování, reflexi zastávaných hodnot, přijetí zodpovědnosti za své rozhodnutí, detailní studium porodního procesu, práci na partnerském vztahu, otevřenost k dialogu, rozvíjení sebe důvěry. Charakter přípravy na plánovaný domácí porod svědčí o tom, že pokud má být porod probíhající v domácím prostředí bezpečný, nemůže být nějakým náhodným rozhodnutím podléhajícím momentální náladě, ale několik měsíců a možná i déle připravovanou událostí. Toto přípravné období není omezeno jen na období těhotenství, ale zdá se, že základy k plánovanému domácímu porodu jsou položeny již mnohem dříve, ve vlastních zkušenostech z minulosti, ve zkušenostech jiných rodinných příslušníků. Lze tedy předpokládat, že rozhodování a příprava k domácímu porodu, může být dlouhodobým procesem, v němž hrají důležitou roli i zkušenosti předchozích generací.“ (s. 38)

O proměně cíle této práce v závislosti na získaných informacích autorkou. O vnitřním přerodu žen, které se rozhodnou porodit doma.
„V průběhu rozhovorů, analýzy a propracovávání teoretické části jsem tedy prošla proměnou svého pohledu. Změnila jsem úhel pohledu a své celkové nastavení tak, abych fenomén domácích porodů uchopila adekvátně a skutečně přispěla svou prací k jeho porozumění. Ze setkání a rozhovorů se ženami vyplynulo, že během samotného porodu k žádnému specifickému zabezpečení proti rizikům nedochází. Že porodní asistentky vlastně nedělají vůbec nic zvláštního, obvykle porod jen pozorují a nijak do něj nezasahují. Na pomoc k rodící ženě přicházejí jen ve chvíli, kdy je ona výslovně zavolá. Ze své vlastní iniciativy nedělají aktivně nic. Manžel se porodu obvykle také účastní jako podpora a pouze na výslovné přání ženy a pouze v některých okamžicích – například žena se o něj opírá při samotném porodu dítěte. Žena, která rodí doma, rodí sama, zcela oddána tělesné zkušenosti a ponořena do porodního děje, rodí svými silami, nikým nerušena otázkami a vyšetřováním. Podle výpovědí žen mi začalo být zřejmé, že zaměřovat svou výzkumnou otázku směrem k eliminaci rizika a komplikací či zajišťování pocitu bezpečí, není pro porozumění domácích porodů adekvátní. Východiskem pro tuto otázku je totiž předpoklad, porod je nevypočitatelný proces, a proto rizikový. Tento předpoklad je součástí medicínského způsobu uvažování, pro něž právě rizikovost porodu legitimizuje veškeré zásahy do porodního děje. Ženy, které se rozhodly rodit doma, neuvažují o porodu jako o potenciálně rizikovém ději. Porod je pro ně přirozený děj, který v těle probíhá a který jsou schopné s určitou podporou zvládnout samy. Bylo třeba změnit výzkumnou otázku. Na sobě jsem pozorovala, že začínám být zvědavá více než na bezpečí na to, jak probíhá vnitřní proměna žen a jakým způsobem dospívají k rozhodnutí porodit doma. Jak se stane, že žena přestane důvěřovat systému péče, který se jí nabízí jako jediný možný a bezpečný v rámci systému zdravotnictví, přestane důvěřovat lékařům a sestrám v porodnici, že jí budou uspokojivě asistovat u porodu. Jak se stane, že žena hledá alternativu, obrátí se ke svým schopnostem rozumět svému tělu a být s ním v kontaktu, důvěřuje tomu, že s vhodnou podporou je schopná porodit své dítě sama. Začalo být zřejmé, že porod doma není jen otázkou místa, ale především postojů a hodnot, které se týkají jedné z nejvýznamnějších událostí lidského života. Tématem mé práce se tedy stala samotná cesta, proces, soubor událostí, zážitků, jejichž vyústěním je domácí porod. S vědomím toho, že porod doma je v rozporu se společensky přijatelnými hodnotami, se sociální reprezentací porodu. Volba porodu doma v našem kontextu znamená tedy nejen individuální vnitřní proměnu směrem od tohoto dominantního pojetí porodu, ale i odvahu ustát si své rozhodnutí v rámci rodiny i širšího společenství.“ (s. 41, 42)


Výpovědi dotazovaných žen. Zážitky a názory, které je přivedly k porodu doma.
„Silvie na základě své zkušenosti oddělení od dítěte ve 4. době porodní prožívá lítost, že o cosi velmi důležitého přišla. Své pocity si uvědomuje a trápí jí to. „…zpětně, když jsem se k tomu vracela, tak jsem z toho měla čím dál větší problém. Čím dál víc mě to mrzelo, že … že prostě to neproběhlo tak, jak mělo. Že byla někde s cizími lidmi a nebyla s náma.“ „…v rámci možností jsem měla radost, že se mi tam některý věci měla tak, jak jsem si představovala, ale to nejdůležitější vlastně, to přivítání s tím dítětem tam prostě neproběhlo (pláč). Bohužel. A to už se nikdy nevrátí.“ (s. 48)


Silvie šla na genetický triple test. Vyšel jí špatně kvůli tomu, že se její gynekolog omylem přepsal v čísle. Ačkoli by nebyl problém podle slov jiné lékařky číselný údaj opravit, gynekolog chybu neuznal a číslo neopravil. „Takže prostě on tu chybu neuznal. Takže to byl moment, kdy já jsem se prostě strašně naštvala a eh… a vyřešila jsem to tak, že jsem eh… už k němu od té doby nešla k tomu lékaři, obrátila jsem se na … eh ….na porodní asistentku vlastně XY, kterou mi doporučila YZ, …Unipy.“


„Silvie o této situaci vyprávěla poměrně dlouho a byl to moment, kdy ztratila důvěru nejen ve svého gynekologa, ale vlastně i lékaře vůbec, neboť se obrátila na organizaci Unipa (Unie porodních asistentek). Tam jí doporučili samostatnou porodní asistentku XY a Silvie k ní začala chodit do poradny.“ (s. 50)


... „prostě já si myslím, že je pro to miminko strašně důležité, ten vstup do života je jako ohromě důležitej zásadní nenahraditelnej moment a že tenhle moment oni mně, teda mně, hlavně jemu, že tenhle moment oni zkazej. Když to tak řeknu, že poškodí moje dítě.“ (s. 55)


„Mimo jiné jsem tam tehdy zjistila, že můj první porod vůbec nemusel probíhat tak, jak probíhal, a že opravdu se v těch knížkách píše, co ten oxytocin způsobuje, takže to přesně odpovídá tomu, co já jsem jakoby zažila a prožila. Což teda ve mně vyvolalo obrovský rozhořčení a jako fakt takový naštvání, že mi nedovolili, abych já si zkusila sama porodit. Že mi fakt nikdo neřekl ty negativa, jen samá pozitiva. Takže to mě jako fakt dost zklamalo. A rozhodla jsem se, že svoje druhé děťátko porodím přirozeně bez jakýchkoli zásahů.“ (s. 60)


„Vybavuju si, že ten první porod, ten medicínsky kontrolovanej, jsem se strašně bála celou dobu, prostě bála jakmile začaly ty bolestivý kontrakce, tak jsem se celou dobu bála o to mimčo, a tady jsem se nebála ani jedinou vteřinu, prostě jsem nepochybovala. Prostě jsem cítila, že je všechno v pořádku, že prostě všechno probíhá, navíc to bylo fajn, že malá mě po každé kontrakci kopnula, tak to bylo fajn, že jsem cítila, že se hýbe.“ (s. 62)


„Večer už jsme s dětma četli jako vždycky pohádku na dobrou noc, takže v podstatě jako kdyby žádná velká změna nenastala. Takže to bylo úplně báječný. To bylo strašně fajn, že i pro ty děcka to bylo takový prostě přirozený. Tak jsem porodila, máme tam miminko.“ (s. 63)


„…jsem cítila, že to bude špatný. Už jsem snad ani nedoufala. A vzpomínám si na toho doktora, jak stál nade mnou, a říkal, když ten revers chcete, tak já vám ho klidně donesu, podepište to, ale až mi tady za pár minut vykrvácíte na rohu, tak já s tím nehodlám mít nic společnýho. Toto když ti někdo řekne před prvním porodem, nebyla jsem tak odvážná, abych řekla, tak fajn, já to risknu i s tím vykrvácením a jdu.“ (s. 67)


Marie byla po termínu a začala pociťovat strach, měla sny. „…více než týden po termínu a začala jsem mít takový živý sny a strachy strašný. Že … že to nakonec špatně ….že cítím, že je něco špatně a začala jsem se strašně bát klešťovýho porodu. Jako vůbec nevím, jak jsem k tomu došla, nikdo mi kleštích nic nikdy nepovídal, ale já jsem tak nějak tušila, že jestli se to někoho bude týkat, tak mě. A hlavně jsem se toho strašně bála.“ (s. 66) – porodila kleštěmi, její matka asi také


„Oni ho nakonec teda oživili, když už ho probralo několik pediatrů. Oni mi ho na chvilku ukázali a první co bylo, tak já jsem si začínala rozepínat košili, úplně automaticky, protože už jsem čekala, že bude se mnou. Je venku a bude se mnou. Já jsem ho vnímala, že bude od začátku se mnou. Já jsem si začala rozepínat tu košili a teď jsem viděla, že ta doktorka se na mě dívá, že jsem úplně blbá, co to dělám, když to dítě je rizikové. A oni ho odnesli. To byl tak strašnej pocit ponížení, tý potupy, že jsem úplně blbá a ještě chci kojit rizikový dítě, mně to přišlo jako instinkt, dát si dítě k prsu, to jsem udělala se všema dalšíma, dát si ho hned k sobě a … takže ten pocit tý strašný prázdnoty. Pak jsme tam leželi asi 4 hodiny a moc si to nepamatuju, necítila jsem nic. Nic. Vůbec nic. Já už jsem si na syna ani nevzpomněla. Nic. Já tam mám úplný prázdno.“ (s. 67)


„A strašně těžko se potom některý věci navazovaly, mně to připomíná jak ve filmu, máš nějaké scény, jede to, a pak tam máš střih,najednou po 17 letech a začne nějakou scénou. A ta scéna začala druhej den, … když jsem začala mluvit o tom, že bych syna chtěla,…. A oni přinesli nějaký dítě. A mně se líbilo a já jsem si ho nechala. Toto byl můj pocit ze syna, z vlastního dítěte. Jako takovej ten střih, jako by porodem skončilo jedno dějství, pak bylo to vzduchoprázdno, pak nevim, pak přinesli to dítě a já jsem se o něj začala starat a učila jsem se ho mít ráda. A za 3 měsíce jsem se to naučila. Doteďka si vzpomínám, že to byly 3 měsíce…. taková ta úplná láska, takový to úplnej hlubokej mateřskej cit, tak to jsem cítila až po 3 měsících.“(s. 67)


„…já bych si nikdy nevyčítala, že nemám dítě pár hodin u sebe, pokud bych věděla, že je adekvátní, že skutečně někdo bojuje o jeho život. Ale já si ještě vzpomínám, kdy jsem šla na pokoj šestinedělí, a ten můj rizikovej novorozenec ležel na chodbě sám opuštěnej na vozíku. Nikdo ho nehlídal, nikdo ho nemonitoroval, nikdo s ním nic nedělal. Já jsem kolem něj projela a … až zpětně mi to všechno… když byl tak rizikovej a nemohl být se mnou, proč ležel sám na chodbě. Úplně sám, ta postýlka.“ (68)


„A zase mám výčitky svědomí a některý věci bych chtěla napravit, nebo … takže jsem začala některý věci tak jako napravovat pomalu…. nakonec jsme to vyřešili…. Druhého syna jsem vzala zpátky do svý postele. … Teď už je strašně milej, protože si myslim, že už jsme si to… že už nemá v sobě to pnutí.““ (po porodu jej k sobě nechtěla, nebyl bonding a syn – jako už větší dítě – musel bojovat o její přízeň, společné spaní to spravilo, s. 72)


Matky přenášejí svou zkušenost s porodem na své dcery. A dcery tuto zkušenost mohou prožít nebo ji vědomě změnit. O moci psychiky při porodu. Lékařská psychologie a její nedostatečná znalost nemocničním personálem.
„Ukázalo se, že porodní trauma či zranění matky se může skrze vyprávění stát významnou součástí zkušenosti dcery. K transgeneračnímu přenosu porodní zkušenosti může dojít i přesto, že si to dcera neuvědomuje nebo přesto, že matka svou zkušenost tabuizuje. Přenos mezi generacemi se týká nejen traumat, ale i odolnosti. V našem případě došlo u jedné ženy k přenosu takové zkušenosti, ve které existuje otevřená možnost alternativní zkušenosti porodu. U dcer tedy dochází k narativní konstrukci identity na základě příběhu porodu vyprávěného matkou (Hayden, Singer, Chrisler 2006). Současně to svědčí o důležitosti a velkém významu zážitku porodu pro ženu, který se také předává (Beck 2006). Ženy, které se po reflektované zkušenosti své matky nebo po traumatické zkušenosti vlastní rozhodly pro domácí porod, tak činí v souladu s pocitem, že mění svůj příběh tak, aby se o porodu mohlo vyprávět jako o pozitivním a naplňujícím zážitku. Považují za pravděpodobné až skoro jisté, že prostředí porodnice takový zážitek neumožní. Domnívám se, že tento psychologický aspekt porodu, prožitek a význam, je v běžné porodnické praxi opomíjen nebo je brán jako „nadstavba“. Vědomí toho, jaký význam porod pro ženu může mít, a to, že konečný zážitek se může přenášet na dceru a opakovat v další generaci, není přirozenou součástí přístupu lékařů a sester. Ve zkušenosti žen rodících doma se objevuje názor, že právě nerespektující přístup profesionálů nemocnic k významu zážitku, který matka porodu přikládá, může přinést ve výsledku trauma, zranění či alespoň nespokojenost. Tyto ženy si také uvědomují, že lékaři pohlíží na rodící ženu biomedicínskou optikou a že takový pohled je pro ně jednostranný a neúplný. Chybí v něm „cosi“ podstatné. Nespokojenost, zranění či trauma, které se rozvinulo a zpracovávalo u účastnic výzkumu, se týkalo jak porodu samotného (3x), tak 4. doby porodní (3x). Všechny tyto negativní zkušenosti se odehrály v okamžiku, kdy lékaři nedocenili nebo opomenuli psychologické aspekty své profese. Těmito aspekty se zabývá obor lékařská psychologie, která je vymezena jako aplikovaný psychologický obor. „Představuje aplikaci psychologických poznatků ve zdravotnictví – lékařem (na rozdíl od klinické psychologie, která je v kompetenci psychologa)“ (Vymětal 2003, str. 15). Lékařská psychologie se zabývá vztahem mezi lékařem a pacientem, využívá poznatky psychologie komunikace a psychologie zdraví a nemoci. Zároveň upozorňuje na jednostrannost současné moderní medicíny. Hovoří se o tom, že „medicína ‚bez psychologie‘ přestává být medicínou lidské bytosti – lege artis“ (Vymětal 2003, str. 111).“ (s. 89, 90)


Porodní asistentky pracující v porodnicích jsou vlastně zdravotní sestry (hierarchicky pod lékaři) a jejich úloha a péče (a často i schopnosti – moje pozn.) jsou jiné než u soukromých porodních asistentek.
„Další důležitou podmínkou pro rozhodnutí pro porod doma je důvěra v porodní asistentku jako konkrétního člověka, kterého žena zná buď delší dobu osobně, anebo je natolik seznámena s jejím postojem k porodní asistenci, že stačí jedno setkání před porodem. Porodní asistentka mívá spíše vyčkávací přístup k rodičce, může být i aktivnější. Důležité je na tomto místě uvést, že pracovní náplň a přístup k rodící ženě těch porodních asistentek, které doprovázejí k domácím porodům, je zcela odlišná od náplně práce porodních asistentek, které pracují jako zdravotní sestry v hierarchii zdravotnických profesí nemocnice. Porodní asistentky – zdravotní sestry – v porodnici jsou zastřešeny medicínským autoritativním věděním a pracují pod vedením lékaře. Porodní asistentky, které pracují samostatně a doprovázejí ženy k porodům doma i v porodnici, se opírají o intuitivní autoritativní vědění, k ženě mají individuální a celostní přístup. Tyto porodní asistentky například uvádějí, že v průběhu porodu se doslova noří do porodního procesu společně s rodičkou, prožívají čas uklidnění své duše a vzájemné propojení (Oakley, Houd 1990).“ (s. 93)



Tip na knihu

Ratislavová Kateřina. Aplikovaná psychologie porodnictví.  
„Zde se již přímo hovoří o psychosociální opoře ženy i jaký má tento druh podpory vliv na zvládání bolesti během porodu, o obranných reakcích, psychosomatických aspektech, obecně o podpoře rodičky, o psychologii specifických porodnických situací, jako je narození postiženého dítěte. V učebnici se například nabízí několik psychologických metod tlumení bolesti, které je možno kombinovat, je uveden velmi stručný přehled psychoterapeutických přístupů, ... „ (také z citované diplomové práce, bohužel už nevím stranu)


Comments